Nemít proti čemu bojovat

Žijeme v době, kdy se nás hlad a válka týká snad jen prostřednictvím reportáží v televizi. Umírající lidé, černoušci s nafouklými břichy a voják řvoucí bolestí, zatímco mu sytě rudá barví uniformu. Obrazy reality, kterou sami těžko zažijeme. Přesto jsme nespokojeni. Nespokojeni sami se sebou, protože nás nic nespojuje dohromady. Nespojuje nás víra v jednu věc, protože jsme ateisti. Nespojuje nás jeden nepřítel, protože nejsme ve válečném stavu. Nespojuje nás nic v jeden celek. Nemáme společný cíl, nemáme proti čemu bojovat.

Tvůj děda dost možná lítal v RAF a byl schopen položit za tehdejší Československo svůj život. Tvůj táta byl zas dlouhovlasá mánička, která provokovala tehdejší režim. Jen ty nejseš nic. Celý dny civíš do Facebooku a nudíš se. Vrchol tvýho dne je to, když si vyhoníš nad pornem nebo se zliješ s bandou podobnejch trosek v hospodě. Nemáš pro co žít, nemáš proč.

A tak hledáme svůj společnej cíl na dnech půllitrů, v posprejovaných vagónech metra či v rozbitém tváři nepohodlného. Přinášíme oheň do ulic a do lidí, kteří podle nás nechápou podstavu tohohle světa. Vyholujeme si lebky, tetujeme svastiky na zápěstí, češeme si dlouhá číra a oblékáme křiváky, bombry a kšandy, abychom upozornili na to, jak moc v prdeli jsme. Jak to tady všechno stojí za emigraci, s níž s oblibou vyhrožujeme.

Paradoxní a krutou pravdou ovšem je, že se máme nejlíp, jak jsme se kdy mít mohli.

Zkrátka a dobře, nemáme proti čemu bojovat. Žijeme v krajině bez podnětů, které bychom mohli nenávidět. A tak si vytváříme vlastní. Vlastní nepřátele, kteří nejsou nepřátelé, jen abychom měli ten kýžený vyšší cíl. Abychom našli smysl vzdoru. Specialita naší generace - hledat problémy tam, kde nejsou.

Je to k smíchu.