Hledání ztracených psů

Ztratit se, odejít. Vlastně to tak nějak vyjde na stejno. Člověk neustále něco opouští, a jinde zas něco začíná. Přirozený cyklus, jsme prostě takoví. A cestu si předem určujeme sami. Pamatujte na to. Nikdy jiný to za vás asi nerozhodne.

A nebo rozhodne s tím, že se pak budete topit ve vlastní špíně, polykat andělíčky a říkat si, že to už nikdy neuděláte. Nechat někoho, aby rozhodoval za vás v něčem, na čem celkem dost závisí. A nebo taky ne. Každý vidí jiný úhel pohledu, vidí věc jinak. Ano, i ten, o kom můžete říct, že je vám celkem blízký a ví zhruba to, co vy. Neví.

Každý by se měl umět čas od času trochu otočit, zavzpomínat si. Nostalgie hadr. Protože odchody odněkud někam nejsou lehký. Ne vždycky a zvlášť ne tehdy, když opouštíte něco, na co jste si už zvykli. Či s tím prožili nějakou část svého života, vzpomínky jsou holt zákeřné sirény, které nás lákají často zpět, tak jako námořníky na širém moři. Jenže tohle není moře, kterým plujeme, to je život.

Jednou jsem někde slyšel, možná to bylo v rádiu, že když z našeho života něco odejde, něco zažitého - je asi celkem jedno CO to je, je to asi jako když jdete po schodech, zvednete nohu, abyste udělali další krok, ale nemáte kam. Žádný schod tam není. Nic. Nicota.  Prostě uděláte krok naprázdno. Je to vcelku divný pocit i bez všech těch souvislostí. Nebo když zvedáte skleničku s tím, jak není těžká, abyste jí zvedli s překvapením úplně prázdnou.

Přišlo mi to celkem trefný.

Zároveň bych tu zanechal malý vzkaz - pro vás, ano, pro ty, co mě čtou. Ať už jste tu poprvé, či nikoliv, zajímalo by mě, zda vám mé články něco dávají. Nějaké to zamyšlení, alespoň. Osobně rád čtu podobné věci, z nichž si něco odnesu. Nebo je celý tenhle blog jen krokem do prázdna? Vyjádřete se ;).