Otázkou je, zda takové přátelství - mnohdy na dálku, obstojí. Neroztříští se jak křišťál, co právě dopadl na zem? Zůstane? Bude trvat? Spousta otázek. Nejasné, zamlžené odpovědi. Znám však dost případů, kdy to funguje. A to hodně dobře. A ono vlastně - proč si občas neudělat výlet tam, kde jste nikdy nebyli? Proč se nevydat za hranice vlastního města a nesedět na zadku. Stačí málo - nebýt tak přízemní.
Procházím se mezi loužemi, kapky deště se tříští o zem a já si užívám kouzla okamžiku. Žij to, co teď prožíváš, jak nejlépe dovedeš, protože už se to nikdy nebude takhle opakovat. Nebe je chladné, zatažené, mnohde černé, přesto tak nějak pozitivní. Smývá špínu z ulic a obloha vypadá, jako by se sarkasticky smála. Nám. Lidem, že před ní utíkáme.
A tak jdu rozmáčenou ulicí, déšť sílí a máčí mi vlasy. Lidé kolem utíkají před deštěm, žonglují s deštníky a vůbec vypadají, jako by to, co teď prožívají nebyl normální letní liják, nýbrž apokalypsa. Čistírna peří. Bojí se očistce? Možná. Pokrytci.
Vracím se domů. S radostí na rtech. Promokla i nepromokavá bunda, ale za všechny ty myšlenky to stálo. A tak píšu, lepím je na blog a doufám, že někomu něco sdělí, dají a poputují dál. A já mám z toho všeho tak nějak pocit, že ten den nebyl zbytečný.
Žádný není, jen se musí umět prožít.

Venku prší.Čtu Tvůj článek a už ted vím,že půjdu za chvilku navštívit déšt. :0)
OdpovědětVymazat